ZASNĚNÉ MÍSTO BÝVALÉHO HRADU SÚČA

Milan Krajča

(Vyšlo: Malovaný kraj 1, roč.38, 2002, str.7)

Lokalita se nachází v oblasti jižně od Vlárského průsmyku, při vesnici Dolná Súča. Je to již na Slovensku, malý kousek za naší státní hranicí. Dávná geologicko-tektonická činnost nám zde zanechala pozoruhodný vápencový útvar. Pojmenován je velmi příznačně jako "Krasín". Pěší turisty k němu od Slavičína a Šanova přivádí zelená turistická značka. Motoristům ovšem nezbývá nic jiného, než podél Vláry projet na Slovensko, v Nemšové zahnout doprava a před Trenčínem znova odbočit vpravo. Pak již unikátní vápencový masiv nelze minout.

Na členitém vrchu Krasína stával ve středověku pevný hrad. Od západu strážil údolí řeky Váh. Přesnější datum založení není známo. Jako většina feudálních sídel v této oblasti prošel i on rukama Matúše Čáka z Trenčína. Aspoň roku 1318 se připomíná jeho služebník Dionýz, „castellanus de Zuchan“. Po smrti trenčínského magnáta Súču vojensky ovládl uherský král, Karel Robert. V moci místních panovníků pak hrad zůstal bezmála do konce 14. století. Teprve poté, kdy 31.března 1387 konečně dosednul na uherský trůn ještě mladičký syn našeho Otce vlasti, Karla IV. – Zikmund – pevnost takřka přestala být součástí korunního majetku. Novopečený král totiž k udržení moci potřeboval kolem sebe spolehlivé magnáty a rádce. K těm nejvěrnějším mezi nimi patřil polský šlechtic Ctibor ze Stibořic. Právě jemu panovník odměnou za jeho služby postupoval jeden povážský hrad za druhým. V roce 1393 došlo i na súčskou fortifikaci.

Během husitských válek však strategicky významnou pevnost získala Zikmundova manželka, Barbora Celská. Tato paní pak roku 1431 povolala dvanáct důlních stavebníků z Kremnice, aby pracovali na jejím zesílení. Zapomněla ovšem na důležitou skutečnost! Ani sebepevnější hradby nic nezmohou tam, kde chybí vůle obránců je hájit. Péčí o súčské zboží pověřila Mikuláše Soboňu, kastelána na Vršatci. Podobně, jako Barbořin likavský kastelán Jan z Hluku, i Soboňa inklinoval ke kalichu. Brzy se stal spojencem husitů, právě proti kterým měl oba hrady i celou zemi bránit. Ani po husitských válkách však uherská královna Súče příliš neužila. Popudila totiž intrikami proti sobě svého zetě, Albrechta Habsburského. Aby mu zabránila stát se českým a uherským králem, neváhala se ani spojit s českou husitskou šlechtou. Albrecht ji za to uvrhl do vězení a zkonfiskoval její majetek. Súču spolu s dalšími povážskými hrady pak 11. června 1439 zapsal své ženě Alžbětě. V té době k pevnosti náležely vesnice Nemšová, Horní a Dolní Súča, Hrabovka, Srní, Kolačín i jistá „Waralija (Podhradí?)“. Ačkoliv pak ještě téhož roku Habsburk zemřel, Barbora už navrácení fortifikace nikdy nedosáhla.

Co se ale nepovedlo vdově po císaři Zikmundovi, dokázal její synovec, Oldřich Celský. Jeho majetek však odpočátku vzbuzoval závist uherského gubernátora, Jana Huňadyho. Ten v padesátých letech využil dočasné Celského ztráty vlivu na královském dvoře a Súču i s Trenčínem mu jménem Uherské koruny prostě zabavil.

V roce 1474 náležel hrad uherskému šlechtici Dumbáďovi. Právě v tom čase se jeho místní kastelán, Matyáš Chalupa, dostal do sporu se zástavním pánem nedalekého Brumova, Ladislavem z Podmanína. Zřídil totiž v Nemšové mýtnici a jal se tak na moravsko-slovenském pomezí vybírat mýto. Podmanický, přední slovenský válečník své doby, si samozřejmě něco takového líbit nenechal. S jeho zbrojnou čeledí vtrhl brumovský purkrabí, Juraj Praznovský, do Nemšové, zničil mýtnici, krvavě zranil výběrčí a zpustošil i samotnou obec. Snad právě to byl důvod, proč již o rok později vlastnil Súču uherský král, Matyáš Korvín. Neponechal si ji, ovšem, nadlouho. I s Trenčínem ji daroval svému přednímu oblíbenci, Štefanu Zápolskému.

Štefanův syn Jan po bitvě u Moháče (1526) usiloval o uherský trůn. Vojsko jeho protivníka, českého krále Ferdinanda I., však hrad dobylo. Panovník jej pak už roku 1534 zastavil svým stoupencům z rodu Thurzo. Ani oni se ovšem z nově nabytého majetku netěšili dlouho. Krátce nato se totiž pevnosti zmocnili přívrženci Jana Zápolského - Jan a Rafael Podmaničtí. Ti roku 1536 zřídili pod hradem vojenský tábor. K jeho zásobování činili loupeživé vpády i na sousední Moravu. Tím nejvíce trpěl zdejší šlechtic Burjan Světlovský z Vlčnova - původně rovněž stoupenec Zápolského. Bratři z Podmanína udrželi Súču ve své moci až do smrti Jana Zápolského. Teprve v roce 1544 slíbili věrnost Ferdinandu I. Ale ještě i potom o navrácení dobytých majetků smlouvali. Súčský hrad údajně Rafael Podmanický s podmínkou vyplacení odevzdal až 10. listopadu 1549.

Pevnost však válečnými časy hodně utrpěla a postupně chátrala. O její přestavbu nebyl zájem. Posloužila pak tudíž jako zdroj levného stavebního materiálu obyvatelům podhradí. Dnes už po někdejším hradě není na Krasínu takřka památky. Zato zde, ale, lze nalézt romantické prostředí rozmanitých skalních výčnělků, jež jsou domovem drobných živočichů i vzácných skalniček. Podmanivost místa umocňuje i působivý rozhled po malebném panoramatu krajiny, do níž je hora zasazena.

Použitá literatura a prameny:
Teleki, J.: Hunyadiak kora Magyarországon X, Pesten 1853
Lukinich, I.: A Podmanini Podmaniczky család oklevéltára I-II, Budapest 1937-1939
Fekete Nagy, A.: Trencsén varmegye, Magyarorszag tört. foldrajza a Hunyadiak korában IV, Budapest 1941.